Zpovědi WOWkařů

Diskuze k projektu Prevence závislosti na počítači a počítačových hrách na ČVUT.

Moderátor: Danoush

CIPS
Moderátor
Příspěvky: 9
Registrován: Červen 9, 2015, 12:11

Zpovědi WOWkařů

Příspěvekod CIPS » Červen 9, 2015, 12:57

Následující text vznikl poněkud neplánovaně, jako výsledek rychlého průzkumu mezi hráči hry World of Warcraft, takzvanými wowkaři. V souvislosti s článkem v novém čísle Respektu je redakce vyzvala ke spolupráci prostřednictvím facebookové stránky Přiznání wowkařů. Protože se nabídek sešlo hodně, rozeslali krátký dotazník s jednoduchými otázkami (kolik hodin týdně trávíte hrou, působí to nějaké problémy, hrajete v noci a podobně).

Odpovědi byly natolik zajímavé, mnohdy nad rámec strohých údajů, že jsme se z nich rozhodli vybrat a zveřejnit následující pasáže. Příspěvky jsou kráceny a mírně gramaticky upraveny.


Ondřej, 14 let

WoW hraji od 6 let, kdy mě k tomu přivedl můj o 10 let starší bratr. Bohužel už není tolik času jako kdysi, takže sem se musel vzdát deseti hodin hraní denně. Do třetí třídy jsem neměl žádné kamarády, ale potom jsem začal hrát a našel si je na webu. Konflikty s rodiči kvůli hraní byly, ale vysvětlil jsem jim, že jinde kamarády nemám. Potom jsem si našel kamarády i ve třídě. Ti nehrají a o hrách se moc nebavíme, spíš jezdíme společně na kole.

Hraji teď 3-4 hodiny denně, ale když přijdu ze školy, nejdřív se všechno naučím a až pak jdu hrát. Stává se, že na výpravě s naší guildou narazíme na bosse, který nám vzdoruje třeba i měsíc. Boss je příšera, která má víc životů a než se na ni zaútočí, musí se nejprve vymyslet taktika. Domlouváme se přes programy typu Skype nebo si píšeme.


Argonka, 18 let

Hry jsem hrála se starším bratrem už někdy od šesti let, ale k WoW jsem přišla až někdy v devíti, kdy to hrál bratr a já ho jako správná mladší sestra obtěžovala, dokud mi taky nezaložil postavu. To bylo mé období pobíhání okolo a koukání na zvířátka a elfíky.

V guildě Dragonslayers jsem začínala jako 12leté děcko, nikdo mi nevěřil, že něco zvládnu, spíš mě tam nechávali kvůli bratrovi. Ovšem rychle jsem jim ukázala, že i ve 12 letech člověk leccos dokáže, a stala jsem se součástí hlavní progress party. Naše guilda rychle expandovala a já měla tu čest být u jejího vzestupu mezi top guildy na serveru. V guildě jsem si také našla spoustu přátel napříč celou republikou, se kterými držím kontakty, i když tam již nepůsobím.

V podstatě jakmile jsem se dostala domů, sedla jsem si k počítači a začala hrát. Pokud se jednalo o progress nově otevřeného raidu, tak jsme u toho seděli třeba do tří do rána; pokud to bylo už jen rutinní zabíjení, tak se všechny raidy, které byly v plánu, zvládly do půlnoci. Svůj prohraný čas bych odhadovala asi na 50 hodin týdně (ovšem občas tam prosedíte celý víkend, doslova). No a někdy bylo zbytečný jít ve 2 ráno spát, tak jsem prostě hrála do rána, zvedla jsem se a šla do školy.

Svůj prohraný čas bych odhadovala asi na 50 hodin týdně.
Vždy jsem striktně oddělovala osobní život a WoW, někteří přátelé dodnes neví, že hraju nějaké hry. Jakmile se to někdo z přátel dozvěděl, jeho pohled na mě se změnil, u některých drobně, ale u některých hodně. Vždycky jsem si rozuměla spíš s klukama, byla jsem prostě kámoška, která jim radila, jak sbalit spolužačku, a tak dále. Ale poměrně dost mých přátel po mě začalo šílet, když se dozvěděli, že hraju hry. To jsem absolutně nechápala, znali jsme se několik let a za tu dobu o mě neprojevili sebemenší zájem, ale jakmile se dozví tohle, tak...

Doma jsem měla problémy vždycky a vždycky je mít budu, táta má těžkou práci, kvůli tomu se z něj stal solidní alkoholik, takže si vždy najde něco k nadávání. Rodiče jsem se hodně rychle naučila ignorovat a oni zase mě.

Před rokem jsem se rozhodla skončit kvůli tomu, že z guildy odešli ti "staří dragoni" a přišla tam spousta lidí, kterým nešlo o skvělý kolektiv, ale prostě o osobní zvýhodnění. Ale neuměla jsem si představit, že budu v jiném kolektivu než s lidmi, se kterými jsem v podstatě vyrostla. Od té doby WoW občas zapnu, popovídám si s přáteli, zajdu si battleground, nějaký dungeon a zase to vypnu. Svůj časový průměr bych dnes odhadla asi na 10 hodin týdně.

Již nejsem jedním z top healerů a tanků na severu, ale co nadělám, našla jsem si lepší věci na práci. Od devíti let hraju volejbal, uvažuju o přestupu do prvoligového týmu. Přítel zakládá metalovou kapelu, kde budu zpívat. Ve škole jsem se také zlepšila, čímž se zvyšuje šance, že si splním svůj dlouholetý sen (vojenská lékařka). Zároveň jsem před rokem získala práci plavčíka na místním koupališti, takže se moje soběstačnost ještě zvýšila.

Bohuslav Hojka, 19 let

WoW jako takové hraju zhruba 7 let, s hraním jiných her jsem začal tak možná před 12 lety. Týdně to může být zhruba 35 až 55 hodin. Rodičům se moc nelíbí, že sedím u počítače a smažím hry, ale už se s tím smířili. Měl jsem jeden čas problém se známkami, protože lidi, se kterými jsem hrál, mi byli prostě dražší než já, a tak jsem raději hrál, než se učil, dokonce jsem kvůli tomuto i propadl. Dostal jsem od života přes hubu a stanovil si priority, což je asi nejdůležitější. Čili mé řešení bylo takovéto: Mám něco do školy? Stihnu se to naučit za přestávky? Kdy to píšeme? Pokud mi odpovědi na tyto otázky nedovolí hrát, tak holt musí hraní stranou a jediné, čím se uvolním, je kytara, ale ani s tou to nesmím přehánět.

Erik, 19 let

WoWko hrám od svojich 12. rokov a posledné 2 roky už nehrávam, ale vždy pre mňa ostane ako jedna z najlepších hier. Posledné 2 roky som sa presunul z WoWka na LoLko (League of Legends). Hrám 50-60 hodín týždenne. Cez víkendy a prázdniny hrám hlavne v noci. Mal som kvôli hraniu problémy v škole. Dostával som blbé prezývky a často ma ohovárali. Občas hádky s rodičmi, že hrám príliš často. S hraním som nikdy neskúšal prestať, iba ich trochu obmedziť kvôli škole, aby som sa viac učil, ale nejak ma tá hra vždy lákala viac ako pozeranie sa do učebnice o informáciach, ktoré ma nikdy nezaujímali. Navyše hranie mi dalo do života viac ako zobralo. Vďaka hraniu som si našiel veľa super kamošov.

František Zelený, 20 let

Mně se na počítačových hrách líbí nejvíce to, že dokážou odtrhnout od reality, a hlavně i to, že tam jsme všichni skoro stejní. Lidé, co se jim třeba nedaří v reálném životě, tak si zapnou WoWko nebo jakoukoliv jinou hru a tam se vyřádí podle sebe :). Znám hodně lidí, kterým se v reálném životě moc nedaří, zatímco ve hře jsou "někdo".

Já jsem se vyučil a teď jsem se dostal na nástavbové studium, protože mi došlo, že bez maturity nemám šanci si najít práci, která by mě mohla bavit. Dost jsem kvůli WoWku flákal školu a chtěl bych to napravit, doufám, že není pozdě. (Rád bych podotknul, že jsem nikdy nepropadl a nikdy nedělal opravné zkoušky.)

Hraji už 12 let, bohužel jsem dlouho neměl počítač na to, abych hrál World of Warcraft. Za celou dobu, co hraji WoW, byly i časy, kdy jsem u toho vydržel sedět až do pěti/devíti do rána a potom to přes den dospával. Jsem ale i rád za to, že jsem hráčem této kultovní hry, jelikož jsem tam potkal plno skvělých lidí, s kterýma si rozumím a bavíme se dodnes i přesto, že už jich půlka nehraje.

Já jsem na to, abych s tím vysloveně přestal, nikdy neměl. Byly doby, kdy jsem s tím chtěl seknout, protože mě to už nudilo, ale člověk se k tomu vždy vrátí, protože to buď už hraje z povinnosti a nechce žádnou změnu, nebo prostě nemá co dělat. Když už jsem konečně našel odvahu na to, abych hru vypnul a začal dělat něco užitečnějšího, například se učil nebo šel ven, tak mě do toho zase dostali známí. Místo toho, abychom si někam šli si sednout, do hospody nebo kamkoliv jinam, tak mi napsali "Pojď za náma do hry, je tu sranda."

Když se tak zamyslím, říkám si, že asi není doby, kdy bych něco nehrál. Kdybych měl s hraním skončit, tak bych asi těžko hledal nějakou podobnou formu odreagování, kde bych mohl zapomenout na každodenní problémy.

Ivo, 19 let

WoWko hraji přibližně 7 let, samozřejmě si někdy zahraji i jiné hry, ale vždy se vrátím k WoWku. Když fakt nemám co dělat a zrovna není škola, není problém to dosáhnout na takových 90 hodin týdně. V noci hraji často, ani nevím proč, ale je to takové lepší. Konflikty jsem nikdy neměl, jen ve vztazích, více jsem bral ohled na hry než na vztah s druhou polovičkou. Zkoušel jsem přestat hrát, ale prostě to nejde, mám jen někdy takové zkraty ve hraní, kdy si prostě řeknu, že mě to nebaví. Dochází k nim tak jednou do roka, přetrvávají po dobu jednoho měsíce, pak se zase vrátím ke hraní.

Kea, 20 let

Lok'tar Ogar! (pozdrav orků)

WoWko hraji už přes 5 let. Moje denní dávka her se pohybuje od pár minut po několik hodin v kuse. Teď, co jsem na vysoké, bych řekla, že jsou to přibližně dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že jsem noční tvor, vítám hraní v noci. Nejen protože je mé okolí v klidovém stavu, ale protože i ve WoWku bývá méně hráčů a celkově je to mnohem pohodovější, než když se na jedné lokaci mačkáte s dalšími deseti lidmi. Mým největším rekordem je jeden týden před třemi lety, kdy byl táta v práci, máma s bratrem na dovolené a já měla dům pro sebe. Skyrim jsem hrála celou dobu, když jsem zrovna nevenčila psa, nebo nespala. Dokonce i jídlo jsem stíhala během hry. Bylo to super... Těším se, až si to za pár let zase zopakuji :-)

Dostala jsem se naprosto skvělé guildy a o víkendech večer jsme často chodili raidy, které se progressovaly někdy až 6 hodin.
Konflikty kvůli hraní bývaly. Ale spíš ještě na střední. Dostala jsem se naprosto skvělé guildy a o víkendech večer jsme často chodili raidy, které se progressovaly někdy až 6 hodin. Člověk ztrácel poměrně snadno přehled o čase. Seděli jsme všichni na TeamSpeaku i když jsme se snažili nějakého bosse pokořit, nebrali jsme to jako dril a práci (jako to dělaly jiné, podstatně lepší guildy), ale jako zábavu. Byli jsme dobří i bez toho, abychom jak stroje jeli nabiflovanou taktiku. No a to štvalo rodiče. Nemluvě o nekonečných rozhovorech typu "Pojď se najíst." "Počkej 10 minut, jen to tu domlátíme." "Večeře je teď, pozastav to a pojď se najíst!"

Vysvětlit rodičům princip online hry jsou ta největší muka. Všude po internetu čtete, jak si gameři stěžují na to, že jejich rodiče nechápou princip online her (tedy, že to nejde stopnout a dokončit později, neboť jsou tam reální lidé a probíhá to v reálném čase). Naši používali i kontra argumenty, že to určitě jde, ať to zastavím a tak dále. Často to pak vygradovalo tak, že mi vypnuli počítač ze zásuvky... Velice příjemné. A tak ve mě budovali pocit, že opravdu nechápou, jak tyto hry fungují. Měla jsem ho do té doby, než se před nedávnem prokecla máma - v podobném konfliktu s bratrem se přiznala, že tomu rozumí velice dobře. Což byla tvrdá rána, zvlášť kvůli všem těm progressům navíc, které člověk musel po týdnu dělat.

Další problém vznikl v minulém semestru. Docela jsem se do WoWka zažrala a na dveře klepalo zkouškový... Zatím co ostatní měli hotovo do 2-3 týdnů, já se pak stresovala celý 2 měsíce. Ale nejsem člověk, který má tendenci extrémně často utíkat z reality ke hrám. WoWku jsem se dlouho vyhýbala, protože se ke mě nesly příběhy, jak je to návykové, a já nechtěla pokoušet osud, ale po těch pěti letech mohu s klidným srdcem říct, že jsem mu nikdy nepodlehla natolik, aby tím utrpěla nějaká důležitější součást mého života. Nelituji jediné minuty, poznala jsem plno skvělých lidí, kteří se z hlasů ve sluchátkách stali mými opravdovými přáteli i v reálném životě. Ať už offline Skyrim nebo online WoW počká, je-li třeba; POKUD TO NENÍ UPROSTŘED RAIDU!

Zdroj: http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00 ... onuj%5d=on

Vrátit se na “Prevence závislosti na počítači”

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host